Pravdou je, že jsem odmalička tlustá. Nevyrůstala jsem v úplně optimálních podmínkách, dává to smysl - ochranná vrstva. Pak v momentě, kdy jsem se z toho dostala a i ta váha šla příjemně dolů mě ale stihla nemoc. Hloupá mononukleoza, ale málem mi odešly játra a z nemocnice jsem se po měsíci vrátila o téměř 20 kilo lehčí. Poprvé v životě jsem měla normální váhu, což se mi zamlouvalo. A taky zatracenej vlčí hlad, se kterým jsem si nevěděla rady. Já vám mohla vyčistit spíž včetně psích pamlsků (nakoupeno jsem měla v rámci diety), a pak, pokud se nedalo jít do obchodu, ze zoufalství okusovala třeba i papír. No, a potom jsem si řekla, že takhle to fakt nejde a naopak nějákou chvíli jedla jak vrabeček. No a pak mě zas přepadl hlad... Tehdy se to roztočilo. Nabrat zpátky těch 20 kilo mi trvalo 7 let takovéhoto cyklování. Několikrát jsem se pokusila o program zde na stobklubu, ale zjistila jsem, že když na jídlo myslím a začnu se stravovat rozumně, tendence překračovat množství se spíše znásobí.

Uvědomila jsem si, že problémem není ta fáze, kdy jím hodně. Ta je v podstatě kompenzační - vím, že ji nevyvolává stres, deprese ani vnější podmínky. Problémem je naopak přebujelá snaha o sebekontrolu. A v momentě, kdy se pokusím chovat aspoň trochu rozumně, tělo zaznamená dostupnost a žene mě toho využít. Četla jsem si na toto téma nejrůznější materiály a některé zajímavé studie a nakonec usoudila, že prvním milníkem pro mě bude začít jíst normálně a navyknout si na dostatek, i třeba za cenu dočasného navýšení váhy. A pak se teprve pustit do úsilí s váhou pohnout. A tak jsem si zvolila nový cyklus který se prostě obyčejně jmenuje "žít zdravě", napočítalo mi to znepokojivě velký příjem, ale uvidí se. Na rozbití vzorce by to mohlo být to pravé.